Současný stavy globálního světa staví před ekonomickou teorii a exekutivní sféru historicky nová, velmi vyostřená dilemata, která se zatím nedaří zvládnout odborné komunitě, natož politikům.

Již před posledním zesílením koronavirové pandemie se evropská ekonomika nacházela v nejhorší recesi za posledních devadesát let, navíc ve chvíli, kdy se dluhy evropských států vyšplhaly na rekordní úroveň a řešení dluhové krize se již zcela vymyká možnostem fiskalizace veřejnými financemi, použitým v roce 2007.

Ještě na přelomu milénia dosti oblíbená ideologie „welfare state“, podepřená tezí klasika, že z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví a nemusíme se tedy bát dluhů, jinými slovy můžeme realizovat masivní nadspotřebu bez ohledu na aktuálně vytvořené reálné zdroje v ekonomice, již v minulé dekádě vystavila rozmařilé ekonomiky před velmi obtížně řešitelné problémy. Přesto, že následnou krizí determinovaná bolavá nevyhnutelnost přizpůsobit spotřebu a zejména tu založenou na příjmech z veřejných financí, při řešení současných koronavirových dilemat je většinově v celosvětovém měřítku dávána opět přednost masivním státním zásahům, prováděným navíc mnohdy narychlo a chaoticky.

Dilemata domácí provenience se v současnosti demonstrují v rámci diskuse o úpravě daňové soustavy směrem k významnému snížení daní. Rozdíl mezi pravicovou a levicovou politikou je dán mírou přerozdělovacích procesů v ekonomice, pravicové části politického spektra by tudíž úprava měla konvenovat, neboť její realizace by významné snížení přerozdělování znamenala. Na námitku, že na úpravě nejvíce vydělají vysokopříjmové skupiny obyvatel, lze pohlížet i jako na další krok ke mzdové denivelizaci. V tomto ohledu zatím patříme k zemím se stále ještě vysokou mírou platové nivelizace. Navíc lze vcelku věrohodně předpokládat, že vysokopříjmové kategorie budou část zvýšených příjmů investovat – buď přímo, anebo prostřednictvím institucionálních investorů v ekonomice, a tak přispějí k budoucímu ekonomickému růstu. Připravovaná úprava bude pozitivně působit i ke snižování zdanění práce, což je z hlediska konkurenceschopnosti ekonomiky dlouhodobě žádoucí.

Jako populistické stigma ovšem působí fakt, že úprava je připravována k realizaci v době, kdy vláda předpokládá nejvyšší deficit veřejných financí v dějinách České republiky. Národní rozpočtová rada v této souvislosti upozornila, že snižování daní bez významnějších úspor na straně výdajů povede k aktivaci dluhové brzdy již kolem roku 2025. Dluhová brzda stanovuje maximální přípustný poměr dluhu sektoru veřejných institucí k HDP na padesát pět procent.

Vláda v čase ještě dobré kondice ekonomiky rozpustila většinu rezerv a úspor na horší časy. Nesnižovala státní dluh, naopak dosti masívně navýšila mandatorní výdaje a významně zvýšila podíl úředníků a lidí závislých na veřejných financích, celkem jich je na státní výplatnici víc jak 480 tisíc. Neorganická, státem organizovaná podpora zadlužování podle bonmotu J. M. Keynese má za následek zadlužení i evidentně nebonitních dlužníků, u kterých muselo být od počátku zřejmé, že nemají šanci úvěry splatit.

Tyto faktory vytvářely vnitřní nerovnováhu ekonomiky v době, kdy již celý svět mířil do globální recese. Navíc vláda namísto snižování pokračovala naopak ve zvyšování rozpočtových výdajů, pohříchu zejména těch nesystémových (sleva na jízdném, aktuálně rouškovné atd.) a nekorespondujících se současnými reálnými možnostmi ekonomiky (zvyšování počtu státních zaměstnanců, zvyšování mandatorních výdajů atp.).

A poté přišel na začátku roku první úder koronavirové pandemie spojený s restrikcemi, vedoucími až k vypínání ekonomiky. Za viníka všech ekonomických obtíží se označil nepřátelský vir. Je ale stěží oddiskutovatelné, že problémy plynoucí z porušování rovnováhy by nastaly i tak.

Dnes, téměř o rok později, si drtivá většina obyvatel i politiků dává hospodářské problémy do souvislosti právě s pandemií a nebere v potaz, že i bez ní bychom se dnes patrně stále ještě nacházeli v recesi. Sporný trend hospodářské politiky přesto pokračuje i v těchto dnech. Politici se snaží ekonomice pomoci, neumí to ale jinak než masivními státními zásahy, chaotickým přerozdělováním a deficitním financováním. Je otázka, jak dlouho to takhle půjde.

A i když snaha o snížení daní představuje pozitivní počin v budoucí prospěch ekonomiky, zůstává otázkou, zda jeho motiv byl myšlen právě takto.

Foto: pixabay.com