Česká advokátní komora může analyzovat legislativní návrhy, upozorňovat na dopady do práv jednotlivců. Podstatné je, aby připomínky byly na odpovědných místech opravdu vzaty na vědomí a vypořádány.

Rozhovor s ONDŘEJEM Moravcem, členem sekce pro veřejné právo.

Ve svém příspěvku v Senátu jste se věnoval nepředvídatelnosti a nečitelnosti finanční správy. V čem tento problém spočívá?

Pravidla jsou dnes nastavena tak, že daňový poplatník nemá jistotu ani v tom, že správce daně jen tak nezmění svůj přístup k řešení daňových otázek. Všichni víme, že daňové předpisy jsou složité, často se mění a jejich výklad je často sporný. Nepochopitelné ovšem je, že důsledky těchto jevů dopadají vždy na hlavu daňového poplatníka. Správce daně jen suše konstatuje, že se tehdy zmýlil a že po něm přece nikdo nemůže požadovat, aby setrval na nesprávném výkladu, který dříve zastával. Nejvíce iritující je skutečnost, že správce daně tuto změnu nemusí daňovému poplatníkovi předem oznamovat. Nezřídka dokonce úředníci přijdou na cílenou daňovou kontrolu. Zajímavé je, že v jiných oblastech státní správy se s tímto přístupem nesetkáváme.

Na semináři zazněla i kritika zadržování nesporné části DPH. O co se jedná?

Plátci daně vznikne nárok na odpočet DPH, např. proto, že je exportní firmou, a proto daň z přidané hodnoty z jím prodaného zboží hradí odběratel ve svém státě. Tuzemskému daňovému subjektu pak vznikne právo na vyplacení tzv. nadměrného odpočtu. Pokud správce daně některou z dílčích částí nároku plátce zpochybní a zahájí z tohoto důvodu daňovou kontrolu, zadrží automaticky i tu část nadměrného odpočtu, o jejíž existenci nikdo nepochybuje. Subjekt tak může tvrdit, že má nárok na odpočet ve výši jednoho milionu korun, správce daně zpochybňuje 400 tisíc z této částky, ale do skončení prověřování nevrátí plátci ani těch zbývajících 600 tisíc. Jedná se o dlouhodobě existující problém, na který opakovaně upozorňovali advokáti, daňoví poradci i sami podnikatelé. Finanční správa přitom vyvinula naprosto neuvěřitelné množství úsilí a energie na to, aby všechny okolo přesvědčila tom, že jim procesní předpisy takový postup neumožňují. Její přístup se nezměnil ani poté, co Ústavní soud i Soudní dvůr Evropské unie rozhodly, že takový postup je nepřijatelný.

Častým tématem, které daňoví advokáti, či poradci řeší, jsou i podvody na DPH. V čem podle Vás jak daňové subjekty, tak finanční správa v této oblasti nejvíce chybují?

Subjekty chybují hlavně tím, domnívají-li se, že poctivých se to netýká, což je omyl, který může být pro další osud podnikatele smrtící. Skutečnost je totiž taková, že většina podvodů se neobejde bez zneužití poctivých obchodníků. Těm je potřeba prodat zboží, na kterém se před tím spáchal podvod na dani. Finanční správě mám nejvíce za zlé to, jak sveřepě drží své pozice, i když z judikatury vrcholných soudů dost jasně vyplývá, jak má postupovat. Důsledkem je rušení nezákonných rozhodnutí ze stále stejných důvodů. Tento stav vypovídá o tom, že subjekty jsou odkázané na to, co si vůči finanční správě vysoudí. To není dobrá vizitka.

Jaké přehmaty finanční správy ještě vidíte, a považujete za zásadní?

Tím nejzásadnějším problémem je opakované nerespektování právních názorů Nejvyššího správního soudu. Představitelé finanční správy zkrátka zvažují, které závěry správních soudů budou respektovat a které se pokusí zvrátit. To lze pochopit na úrovni krajských soudů, proti jejichž rozhodnutí může Odvolací finanční ředitelství podat kasační stížnost. Problematické však je, pokud se finanční správa rozhodne bojovat proti názorům Nejvyššího správního soudu. Tento boj totiž není veden v řízení o opravném prostředku, protože rozhodnutí NSS je konečné, nýbrž v dalších řízeních jiných subjektů. Tato řízení se finanční správa cíleně snaží dovést k Nejvyššímu správnímu soudu v očekávání, že jiný senát tohoto soudu stejnou otázku posoudí odlišně. Takový postup sice a priori zakázán není, ale podle mého názoru by měl být zcela výjimečný. Důsledky boje o právní názor jdou totiž vždy k tíži daňových poplatníků – vedou se zbytečná řízení, ve kterých vznikají náklady, vzniká stav právní nejistoty a pokud stát má hradit nějakou škodu, zase to zaplatí daňoví poplatníci.

Preferoval byste v případě dvojího výkladu raději metodický pokyn, anebo příslušnou legislativní úpravu?

Už jsem se toho dotkl. Závazný výklad práva přísluší v právním státu soudům. Aby ale systém fungoval, musí být tento výklad respektován a nikoli ostřelován. Metodické pokyny jsou užitečné tím, že činí výkon státní správy transparentnějším a předvídatelnějším. Nemohou ale nahrazovat výklad práva prováděný rozhodovací činností soudů. Legislativní úprava nikdy nebude všemocná – spory o výklad práva byly, jsou a budou. S tím se je třeba smířit. Podstatné je, aby řešení těchto sporů bylo předvídatelné, efektivní a nevyvolávalo pocity nespravedlnosti a zmaru, jak se dnes často děje.

Jak hodnotíte roli OFŘ při odvoláních daňových subjektů, a při sjednocování postupů jednotlivých FÚ v analogických věcech?

Koncentrace odvolací agendy do rukou jediného orgánu dokáže eliminovat riziko rozdílného posuzování shodných otázek v jednotlivých krajích. Tato snaha ale zůstala na půli cesty, protože výstupem sjednocovací činnosti odvolacího finančního ředitelství jsou neveřejná rozhodnutí v jednotlivých věcech. Pokud advokát či daňový poradce nezastupuje v daňových věcech opakovaně, tak v podstatě nemá šanci obsah těch sjednocených postupů zjistit. Pokud mělo být cílem reformy finanční správy zvýšení předvídatelnosti rozhodování, pak tohoto cíle dosaženo nebylo. Role odvolacího finančního ředitelství dnes spočívá spíše v tom, že odfiltruje případy, které jsou z pohledu finanční správy zjevně prohrané, tam odvolání vyhoví. V ostatních případech odstraní zjištěné vady a nedostatky odůvodnění rozhodnutí správce daně tak, aby byla zvýšena pravděpodobnost, že se doměrek podaří obhájit u soudu. Změna organizace finanční správy tedy zefektivnila procesní obranu finanční správy v řízeních o správních žalobách, přínos pro subjekty je v podstatě zanedbatelný.

A co správní soudy, a především NSS, který je v daňových kauzách pro poplatníka posledním záchranným kruhem?  Měl by v daňových věcech zůstat zachován i nadále absolutní princip přijatelnosti kasační stížnosti?

Myslím, že správní soudnictví se v dohledné změně nevyhne koncepčním změnám, z nichž otázka přijatelnosti kasační stížnosti nakonec může patřit k těm méně významným. V současné době si omezení přijatelnosti kasační stížnosti v daňových věcech nedovedu příliš představit. Soudce Nejvyššího správního soudu Vám ovšem s vysokým stupněm pravděpodobnosti řekne, že si z dlouhodobého pohledu nedovede představit zachování status quo. Asi se budu opakovat, ale říct to musím: alfa a omega funkčního správního soudnictví je respektování soudních rozhodnutí státní správou. Pokud budou správní soudy donekonečna rušit správní rozhodnutí ze stále stejných důvodů, můžeme si o efektivním správním soudnictví nechat zdát. Pokud advokát bude spolehlivě vědět, že rozhodnutí i postup správního orgánu plně odpovídá zákonu i judikatuře správních soudů, pak podání správní žaloby klientovi nedoporučí.

Z vystoupení zástupců MF i GFŘ zaznívá, že zrušená rozhodnutí jsou výsledem jiného právního názoru, a ne vadného úředního postupu. Souhlasíte s tím?  

Nevím, a nevím ani, zda je to důležité. Pokud správní orgán setrvává na právním názoru, který byl správním soudem označen za nesprávný, pak nemám příliš pochopení pro to, aby se nezákonné rozhodnutí skrývalo pod odlišný právní názor. Finanční správě nikdo nevytýká, že se občas splete a izolované rozhodnutí je zrušeno, ale to, že na náklady daňových subjektů a daňových poplatníků vede nekonečné bitvy o správnost svých právních názorů.

Řešíte daňová témata i v sekci veřejného práva ČAK?

Ano, zejména v souvislosti s legislativní činností, pokud jsou jednotlivé počiny státních orgánů poskytnuty do připomínkového řízení.

Co může advokátní komora v této oblasti dělat?

To, co už v mezích možného dělá – analyzovat legislativní návrhy, upozorňovat na dopady do práv jednotlivců. Podstatné je, aby připomínky byly na odpovědných místech opravdu vzaty na vědomí a vypořádány.

Na co by si měl dát daňový poplatník pozor, aby se vyhnul případnému sporu se správcem daně, a pokud už k němu dojde, aby v něm byl úspěšný?

Sporu se dnes vyhnout nelze. Poplatník si naopak musí uvědomit, že jakmile u něj je zahájena daňová kontrola či obdobný postup, pak si musí uvědomit, že již ve sporu je a nemůže spoléhat na to, že si se správcem daně pouze věc vysvětlí a vše bude dobré. Důležité je rychle se zorientovat, ujasnit si co je ve hře, co je sporné a co daňový poplatník ve sporu se správcem daně musí prokázat.

Ďekuji za rozhovor.

Foto: pixabay.com