e-news.cz - kurzy
Reklama

Určitě lze skloubit duchovní i manažerský rozměr

24.10.2020, Autor: Pavel Veselý

0 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 5
Určitě lze skloubit duchovní i manažerský rozměr

Je také sídelním kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta na Pražském hradě a prezidentem Arcidiecézní charity a společnosti Likvidace Lepry. Na podzim 2018 byl papežem Františkem jmenován konzultorem Dikasteria pro laiky, rodinu a život, kde je jediným zástupce Střední a Východní Evropy. Nedávno vydal knihu S mladými ke Kristu, kde nastiňuje základy pastorace mládeže a nabízí reflexi nad současným životem církve.

 
Rozhovor s JANEM BALÍKEM, generálním vikářem Arcibiskupství pražského.
V lednu jste byl kardinálem Dominikem Dukou jmenován generálním vikářem pražské arcidiecéze pro správu a organizaci a ředitelem kurie. Co přesně to znamená a co je vaším úkolem a pravomocí?
jan balikV pražské arcidiecézi bývá zvykem, že generální vikář má na starosti jak personální a pastorační, tak i ekonomické otázky. Protože po přijetí zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi se ukázalo, že na jednoho generálního vikáře je rozsah celé agendy příliš veliký, rozhodl se otec kardinál rozdělit ji mezi dva generální vikáře. Biskup Wasserbauer má na starosti personální a pastorační část, a mně byla svěřena oblast ekonomická a organizační.
Dalo by se říci, že jste takovým krizovým manažerem v katolické církvi. Jak vnímáte vedle své kněžské role i tuto roli manažera?  
Ano, v současné chvíli lze mé poslání přirovnat k práci krizového manažera. Důvodem je skutečnost, že v prvních letech, v nichž se církvi začal navracet majetek, ukázalo, že některá očekávání, která arcibiskupství mělo, byla ne zcela reálná. Do toho navíc přišla kůrovcová kalamita v našich lesích.  Najednou před námi vyvstal úkol začít hledat nové způsoby, jak hospodařit. Bylo rovněž nutné přehodnotit i některé činnosti, které arcibiskupství provozovalo. Byznysové aktivity přináší nové úkoly, povinnosti, vyžadují přijmout odborníky a nastavit jiné standardy práce. Tyto aktivity do budoucna mají vytvořit ekonomickou základnu arcidiecéze a pokrýt naši základní činnost – pastoraci.
Duchovní a manažer jsou dvě odlišné role? Dá se to skloubit? Kde jste získal potřebné znalosti a zkušenosti?
Pokud katolická církev tvrdí, že laici mohou být nejen profesionály ve svých oborech, ale zároveň i duchovně žijícími lidmi, pak to musí platit též pro kněze. Určitě lze skloubit duchovní i manažerský rozměr.  Je ale pravda, že to není úplně snadné. Pokud jde o mé zkušenosti, získával jsem je především při vedení týmů mladých lidí, s nimiž jsme připravovali velká setkání mládeže, celostátní a světová. Běžně jsem vedl týmy 300-500 mladých lidí, a z tohoto důvodu jsem také prošel řadou odborných školení. Práce generálního vikáře je samozřejmě zase něco jiného, ale mohu na získané zkušenosti navazovat. V ekonomických záležitostech se opírám o kvalitní poradce, ekonomickou radu diecéze a další kontrolní orgány.
Jak je tedy dnes na tom po ekonomické stránce pražská arcidiecéze a katolická církev u nás?
Mohu hovořit pouze za pražskou arcidiecézi a zde mohu prohlásit, že není ani v dluzích ani jí nehrozí bankrot. Na druhé straně ale víme, že jsme v minulosti podnikli kroky, které nebyly šťastné. Třeba záměr postavit jeden z pilířů našeho hospodaření na hotelnictví se ukázal mylný. S velkým výpadkem se potýkáme v našich lesích. Letošní rok je navíc extrémně náročný v důsledku koronavirové pandemie, která nás připravila o mnoho příjmů z nájmů i kostelních sbírek. Kvůli všem těmto problémům se v arcidiecézi snažíme nastavit nové parametry. Ekonomická rada diecéze schválila už v září 2019 novou hospodářskou strategii arcibiskupství. Postupně bude nutné nastavit i podobné strategie pro farnosti. Velké otazníky máme u majetku, který vlastníme, ale který není ze své podstaty výnosný, jako jsou hřbitovy a kostely, které nevyužíváme.  V těchto případech hledáme spolupráci s obcemi, která v řadě případů dobře funguje. Farnosti potřebují revizi majetku, neboť mnozí kněží fungují jako nejlevnější opraváři a údržbáři. Kněží mimo Prahu spravují deset, dvacet i třicet budov. Avšak to je neúnosné. Musíme nastavit takové mechanismy ekonomického fungování diecéze, abychom byli schopni hospodářskou činností zajistit základní kapitál pro činnost duchovní – tedy hlavní činnost církve, která, když bude kvalitní, přinese také finanční zdroje.
Sám kardinál Dominik Duka mluvil krátce po své intronizaci- uvedení do úřadu pražského arcibiskupa a primase českého- o tom, že je potřeba změnit chod jednotlivých farností s tím, že je potřeba více zapojovat do tohoto procesu laiky. Daří se to?
Ano i ne.  Církev má ve farnostech množství mimořádně schopných laiků, jimž je třeba za jejich nasazení opravdu poděkovat. Na druhou stranu je též pravda, že mnoho laiků si bohužel plně neuvědomuje, že i na nich velmi záleží a že život ve farnosti vyžaduje i jejich energii a odbornost. Část laiků si nechce připustit, že církev se musí některých budov zříci. Někdy se potýkáme s tím, že laici mají pocit, že kněží musí všechny nemovitosti zajistit. Dokonce jim v tom nabízejí i svou pomoc, ale neuvědomují si, že v budoucnu nebudeme schopni všechny tyto budovy finančně udržet, a to přes veškerou podporu státu a samospráv. Církev žije tam, kde existuje živé společenství. Tím, že obci předá hřbitov či kostel, farnost neumírá. Naopak. Pomáhá si tím k tomu, aby mohla žít. Dnes je situace taková, že rodiče často jezdí s dětmi daleko od svého bydliště, do míst, kde je živá komunita. Chtějí, aby děti zakusily živé křesťanské společenství. Příliš jsme si v minulosti zvykli na to, že vše máme přímo u nosu. Musíme se smířit s tím, že do budoucna to tak nepůjde.
Jak zpětně vidíte proces církevních restitucí, tedy navracení majetku církvi?
Církev a stát se museli nějakým způsobem dohodnout a každá dohoda je vždy tak trochu kompromis. Protože bohužel nedošlo k dohodě už v devadesátých letech, tak se církev stala pro některé politické strany fackovacím panákem, na němž se snažily získávat laciné politické body. Nakonec se ale přeci jen podařilo k dohodě dojít a teď už záleží jenom na nás – kněžích, laicích, místních ekonomických radách ve farnostech atd., abychom zodpovědně hospodařili a do budoucna se postavili na vlastní nohy. Takový model, kde církev platí kněze, tu dvě, tři století nebyl. Duchovenstvo vždy nějakým způsobem platil stát. Teď zkusíme něco nového. Věřme, že se nám to podaří.
Letošní rok je značně poznamenán koronavirovou pandemií. Jak se tento fakt promítl na životě církve u nás?
Stejně jako na celou společnost, dopadá koronavirová pandemie tvrdě i na jednotlivé církevní subjekty. Například pražské arcibiskupství vyčíslilo ekonomické ztráty za prvních šest měsíců letošního roku na 50 milionů korun. K tomu je však nutné připočíst ještě dalších 30 milionů korun, o něž koronavirus na jaře připravil jednotlivé farnosti pražské arcidiecéze.Výpadky příjmů jsou způsobené především ztrátami z pronájmů bytových i nebytových prostor a uzavřením hotelových provozů. Ve farnostech k tomu přistupují ještě výpadky z kostelních sbírek. Podzimní opatření ztráty ještě prohloubí. Katolická církev nežádá od státu kompenzace ušlých zisků, využíváme jen programu „Antivirus“, abychom nemuseli propouštět zaměstnance.
V první vlně epidemie se aktivně bohoslovci zapojili do pomoci přímo v nemocnici. Jak vidíte z tohoto pohledu budoucnost katolické církve u nás?
Je třeba říci, že lidé, kteří pracují v Charitě či různých církevních zdravotnických zařízeních, kde pečují o staré a potřebné lidi, zde pracují s plným nasazením bez ohledu na to, je-li dnes společnost zasažená koronavirovou pandemií nebo není. Patří jim za to veliký dík. Ano, je pravda, že v první vlně šli pomáhat také bohoslovci, a i nyní se zapojili, ale nejsou zdaleka jediní. Pomáhají řeholníci, pomáhá i mnoho laiků přímo ve farnostech. Nikdo nespočítá ty, co nosí jídlo domů seniorům nebo jim zajde na nákup. Solidarita se tedy projevuje i v těchto těžkých časech velmi silně a z tohoto hlediska vidím budoucnost církve optimisticky.
Doba koronavirové pandemie přesunula mnoho aktivit do on-line prostoru. Eucharistii je nemožné do tohoto prostoru přenést. Je přesto něco, co je možné přenést do on-line prostoru? 
On-line prostor má svou nespornou hodnotu. Lze si tu vyposlechnout kvalitní přednášky, je možné se tu modlit s druhými apod. Je ale třeba vědět, že život církve je založen na osobních mezilidských kontaktech. Pokřtít někoho on-line nemohu. Dvoutisícileté dějiny církve jsou jasným důkazem toho, že bez sociálních kontaktů člověk prostě žít nemůže. Vždyť bez vztahů s druhými by se člověk vůbec nemohl rozvíjet. Mrzí mě proto, že naše společnost zařadila církve mezi volnočasové aktivity. Tak tomu není. Bylo by lepší, kdyby se jasně řeklo, že církve přinášejí do společnosti důležitou službu spočívající v posilování lidského ducha. Církev by proto měla mít možnost v jakékoli situaci pomáhat, protože neposílíme-li duchovní složku v člověku, tak ho vystavuje zvýšenému ohrožení, i zdravotnímu. Církev by měla mít možnost přinést útěchu lidem, kteří – třeba právě v těchto dnech – mají veliký strach. A to nejde přesunout do online prostoru.
Velkým tématem je v současné těžké době také problematika nemocničních kaplanů, kaplanů v řadách policie nebo také v oblasti paliativní péče. Jaké nové poznání vám současná krize dala v těchto oblastech?
Pomoc kaplanů, ať už nemocničních, vojenských či třeba kaplanů ve službách policie je zcela zásadní. Je výborné, že se mezi církvemi a státem podařilo uzavřít potřebné dohody. Ukazuje se to zvláště nyní, v době pandemie, kdy nemocniční kaplani mají jakožto zaměstnanci nemocnice přístup ke každému, kdo potřebuje duchovní útěchu. Duchovní útěcha tu přitom není jenom pro katolíky či křesťany jiných církví. Potřebuje ji každý, bez ní se lidská duše stává pouští. Většina lidí ji také zvláště v těžkých chvílích vyhledává, takže služba kaplanů je mimořádně potřebná. Speciálně v oblasti paliativní péče se pak ukazuje, jak je důležité, aby člověk z tohoto světa odcházel smířený, a to nejen pro umírajícího člověka, ale i jeho okolí, a právě zde je pomoc kaplanů nedocenitelná.
V čem vidíte příčiny současné koronavirové pandemie? A jaké dopady má již teď a bude mít do budoucna?
Nejsem epidemiolog, takže o příčinách mluvit nedokážu. Co se dopadů týče, ukazuje se, že dnešní konzumní společnost se bude muset výrazně uskromnit. V tomto globalizovaném světě jsme velmi zranitelní, takže asi bude potřebné začít přemýšlet nad tím, jak být soběstační alespoň v takových oblastech, jako je například zemědělství a potraviny. Jisté ponaučení, které nám celá tato krize přinesla, vidím v tom, že se ukazuje, že hektický život, který jsme až doposud vedli, není ideálem, který bychom měli sledovat. Více času bychom naopak měli věnovat rodinnému životu a celkově volit skromnější životní styl.
Co je z pohledu ekonomiky nejdůležitější pro udržení možnosti samofinancování církve do budoucích let?
Nejdůležitější jsou vždycky lidé. Když bude mít církev dostatek zbožných, pracovitých a schopných lidí, tak se určitě uživí. Do budoucna by se pak měla církev dokázat zbavit majetku, který je ekonomickou zátěží, jak už jsem o tom hovořil, tedy hřbitovů, nevyužívaných kostelů atd. A konečně musí církev hledat cesty, jak svůj majetek zhodnotit způsobem, který bude přinášet dlouhodobý zisk.
Co by nejvíce v současné době církvi u nás pomohlo?
Církev musí být především živým společenstvím, kde se sdílí život. Křesťanům vždy pomáhá, když se odvážně vrací k evangeliu a jsou věrní Božímu slovu. Dnes nám to naléhavě připomíná i papež František, jenž neustále zdůrazňuje pomoc potřebným. Domnívám se, že i když se v České republice tak rádi sebemrskáme, tak naši spoluobčané, ať už věřící či nevěřící, chápou, jak je důležité solidarizovat se s potřebnými. Je to vidět na tom, jak katolická charita a další organizace pomáhají ve světě. Je obdivuhodné sledovat, jak se prostřednictvím darů našich lidí daří provozovat ve světě několik nemocnic či prostřednictvím organizace Likvidace lepry bojovat s tak vážnou nemocí, jakou je malomocenství. Ohromuje, kolik lidí je ochotno darovat ze svého pro dobro druhých.
Kdy podle vašeho názoru tuto pandemii jako lidstvo překonáme a jaký bude podle vás svět po krizi?
Nejsem prorok, takže nevím. Byl bych ale rád, abychom si uvědomili, že konzumní společnost je neudržitelná. Přál bych si, abychom se naučili větší skromnosti, abychom si uvědomili, že nemusíme mít všechno. O to bohatší by ale měly být vztahy mezi námi, zvláště v rodinách. Oč méně hekticky, o to harmoničtěji bychom měli žít.
Děkuji za rozhovor.
Foto1: pixabay.com
Foto 2: Renáta Lucková


Sdílet
Hodnotit
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars

Doporučujeme

Apogeo
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Sazka reklama
e-news.cz - kurzy
Reklama
e-news.cz - kurzy
Sazka reklama
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Apogeo
Reklama
e-news.cz - kurzy
Sazka reklama
e-news.cz - kurzy
Apogeo
e-news.cz - kurzy
Reklama
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Apogeo
e-news.cz - kurzy
Sazka reklama
Reklama