V lidském DNA je od pradávna zakořeněn přirozený strach z neznáma. Neznámé nám prostě nedělá dobře, a proto předmět neznámého apriori odmítáme.

Strach vyvolává obranné mechanismy, kdy s námi nikdo nehne, je lepší nic nedělat než udělat něco špatně, a je jistě lepší se medvědovi na lesní cestě vyhnout než se nechat sežrat, to nám velí instinkt.

Digitální doba podobných strachů přináší značné množství a nelze na ní aplikovat divošské způsoby obrany úprkem, nebo strkáním hlavy do písku. Vypořádání se se strachem je zcela jistě základem úspěchu bohaté a prosperující společnosti, která se stůj co stůj musí s digitálním strachem vypořádat. Rozvoj digitální agendy se tak stává veřejným zájmem s přímou vazbou na stát a politiky. Rozvoj digitálu je ze své podstaty závislý na infrastruktuře. Budování takové infrastruktury je náročné primárně z hlediska času a zdrojů, proto je v počátcích nutná iniciativa daného státu, který digitál řeší, nebo ho chce akcelerovat. Stát tedy buduje nutnou digitální infrastrukturu, na které je následně privátní sektor a stát samotný schopen realizovat inovace a modernizovat tak své služby, procesy a zefektivňovat způsoby interakcí se svými zákazníky. Zde je důležitým předpokladem překročit vlastní stín a představit si možnost realizovat v digitálu mnohé činnosti, které byly vždy doménou tradičních lidských rituálů. Ne vždy je však zavádění moderních elementů do společnosti ideální a růžové a velice omezující může být právě výše zmíněný strach. Kdo by si před pár lety představil činnost nákupu potravin, nebo oběda ve virtuálním světě e-shopů? Dokonce to není tak dávno, kdy obsluha bankovního byla bez pobočky nepřestavitelná. I přes to všechno existuje obava a strach využívat služby státu digitálně a existují mnohé bariéry, které způsobují již zmíněný strach a stres koncových uživatelů a prakticky brání masivnějšímu digitalizování.

Rozhodne-li se stát kdekoli na světě poskytovat digitálně svoje služby realizuje to skoro výhradně tzv. nástroji eGovernmentu. Co je to tedy ten eGovernment, a proč se o něm v poslední době tolik mluví? A máme se ho bát? Odpověď na otázku co je eGovernment není jednoduchá, ale dá se vyložit, jako legální forma výkonu státu a jeho služeb v digitálním prostoru (někdy se uvádí i pojem elektronické vládnutí, nebo elektronická vláda). Stát si tak pomocí zákonů a informačních technologií legálně vytváří (měl by vytvářet) takové nástroje, aby byl jeho výkon účinný a transparentní. Následným sekundárním, ale fakticky nejdůležitějším a nejviditelnějším efektem je pak přiblížení státu občanovi prakticky až do privátní zóny jeho domova. Dá se konstatovat, že tímto „přiblížením“ vzniká vztah mezi státem a občanem postaveném na poskytování služeb, kdy ten, co poskytuje je stát a klientem je občan. Tento vztah je ve společnosti žádaný a na druhou stranu se tak stát přirozeně dostává do pozice poskytovatele služeb, což z něj dělá v našich očích zcela jistě něco přívětivějšího a přitažlivějšího. Dalším viditelných (a oblíbeným) efektem může být díky zvyšování účinnosti zcela jistě snižování administrativní zátěže klienta (občana), které se přirozeně projeví i na straně státu, a to buď jeho zeštíhlením v rámci obsluhy digitalizované služby úředníky, nebo zlepšením kvality výkonu těchto služeb klientovi.

A jak je to s českým státem a českým eGovernmentem? Je až s podivem, že v první dekádě nového milénia byl český eGovernment na vysoké, možná i nejvyšší úrovni v Evropě. K velké škodě se na něj nepodařilo navázat a český stát tak ztratil náskok a odložil využívání benefitů až do druhé pětiletky další dekády. Co se stalo a co bylo důvodem se dá spekulovat dlouhé hodiny, ale pod tíhou aktuálních událostí to mohlo být třeba to bájné politické usnutí na vavřínech, kdo ví!? Zcela jistě se však nestihlo, a tudíž nepodařilo, vysvětlit přínosy digitálních služeb, motivovat k jejich využívání a „naučit“ či spíše donutit tak stát digitálně přemýšlet a jít klientovi naproti.

Nepodařilo se ani zcela vysvětlit konkrétní přínos datových schránek fyzickým osobám. Obecně zakořeněný mýtus, že mě stát dožene všude na planetě tak způsobil strach využívat „datovku“ k opačnému účelu, že jako klient vždy doženu právě stát. Že jako nemocný, nebo nemohoucí nemusím prosit okolní spoluobčany u přepážky o přepuštění místa, že doženu nepolapitelného úředníka, který díky zaneprázdnění nebere telefony, že prostě „datovku“ pošlu a dál se nestarám a stará se stát, musí se starat. No není to prima pocit?  Stejný mýtus jsou osobní data a jejich různé způsoby zneužitelnosti. Ano je pravda, že stát je patrně největším držitelem osobních dat. Je však zároveň jediný, kdo může na jejich ochranu a archivaci vynakládat nemalé prostředky a taky to dělá, i když by mohl při dobré vůli vynakládat i více.

Je tedy třeba se eGovernmentu bát? Zcela určitě ne. Není to medvěd na lesním chodníku, ani past státu na občany. Je to legální způsob, jak přiblížit stát občanovi pomocí moderních informačních technologií a digitálních služeb.

Stát zároveň vytváří i takové prostředí pro klienty, aby byli klienti motivovány a mohli bez obav jeho služby využívat. Ať už jsou to Základní registry nebo bezpečný připojovací bod pro klienty. To je však další velká oblast o některých a dalších nástrojích eGovernmentu (a nejen to) si řekneme něco v dalších článcích.