Lhůty jsou krásná věc, jenže je nikdo nedodržuje

Recenze stavebního zákona
Autor: Vláda
Datum schválení vládou: 24. 8. 2020
Hodnocení EM: 40%
Typickou ukázkou tohoto paradoxu je velká vládní novela stavebního zákona z roku 2017, která mimo jiné převedla pravomoc posuzovat soulad stavebních záměrů s územně plánovací dokumentací ze stavebních úřadů na úřady územního plánování. V praxi se pak ukázalo, že na těchto odborech úředníci nestíhají a řízení se díky tomu protahuje. U zákonů tohoto typu je zkrátka těžké odhadnout, jak vlastně budou fungovat.
Na vládní návrh zbrusu nového stavebního zákona se hned od počátku snáší drtivá kritika. Podle opozice je nepřipravený a nekoncepční. S těmito výtkami v zásadě můžeme souhlasit. Vynechaly se roky odborných diskusí a příprav, jak je to v obdobných případech běžné. Rozkaz zněl jasně: Musí projít za každou cenu, nebyl čas lámat si hlavu. Zákon má celkem sympatické cíle: jeden úřad – jedno řízení – jedno razítko, pevně dané lhůty, opatření proti nečinnosti nebo apelační princip, kdy nadřízený úřad už nebude vracet věc zpět k novému projednání a rozhodne sám. Cíle ovšem nutně nejsou zárukou úspěchu.
Pravdivé je též upozornění na klientelistické pozadí zákona. Vznikl ve spolupráci s externisty, které najala Hospodářská komora, sdružující mimo jiné velké stavební firmy. Nyní jim zákon údajně jde na ruku. Ve prospěch urychlení výstavby za každou cenu tak prý dochází k drastickém omezení ochrany veřejných zájmů. Ponechme stranou, že s tímto tvrzením přichází advokát Petr Svoboda. I on je totiž ve střetu zájmů, neboť zastupuje ekologické organizace. Faktem je, že lepší stavební zákon by chtěli všichni, jen si pod tímto pojmem každý představuje něco jiného.
Snaha vyhovět všem je možná hlavní příčinou toho, kam současné stavební právo postupně dopělo. Když se v Česku rušily okresní úřady, bylo třeba přiblížit státní správu občanům, díky tomu máme zhruba 730 stavebních úřadů. Celých sedmnáct procent z nich je takzvaně jednohlavých, kde celou agendu spravuje jeden člověk. Původně se počítalo s jejich rušením, ministryně Dostálová ale dostala další rozkaz: Stavební úřady na nejnižší úrovni zůstanou a budou povolovat stavby s místním významem. Které to jsou, určí vyhláška. Občané sice ušetří pár kilometrů, zato však bude chaos v tom, kam s jakým záměrem zamířit.
Než stavebník získá pravomocné povolení stavět, musí dnes absolvovat několik samostatných řízení (posuzování vlivů na životní prostředí, územní řízení, stavební řízení) a vedle nich ještě samostatná řízení u dotčených orgánů o jejich závazných stanoviscích. Jedná se ochranu nejrůznějších veřejných zájmů, přičemž nejčastěji tuto funkci plní ochrana životního prostředí, památková péče, požární ochrana, ochrana veřejného zdraví, ochrana ložisek nerostných surovin atd. Dát to všechno do kupy trvá dlouho a pochopitelně také platí, že čím více řízení, tím více opravných prostředků.
Dostálové zákon chce na úrovni krajů institucionálně oddělit státní správu a samosprávu, čímž mimo jiné vyřeší problém systémové podjatosti. Nová státní stavební správa bude sestávat z Nejvyššího stavebního úřadu, Specializovaného stavebního úřadu pro dálniční stavby a krajských stavebních úřadů, kam se integrují dotčené orgány. Integrována sem bude i řada speciálních stavebních úřadů, neintegrovaní zůstanou památkáři pro nejdůležitější památky a ve zvláště chráněných územích Agentura ochrany přírody. Bičem na ně bude fikce souhlasu: Pokud nevydají stanovisko do třiceti, respektive šedesáti dnů, platí, že souhlasí.
Všechny stávající povolovací procesy a jejich varianty, včetně duality územního a stavebního řízení, se ruší a místo nich má být jediné řízení o povolení stavby. Pokud stavební úřad v prvním stupni, tj. obecný stavební úřad, nevydá rozhodnutí o povolení záměru ve stanovené lhůtě, rozhodne místo něj nadřízený krajský stavební úřad, který toto povolení vydá opět ve stanovené lhůtě. A tady je další háček. Lhůty jsou krásná věc, leckde existují už dnes, jenže je nikdo nedodržuje. Nejsou lidi a nebudou ani zítra. Až se stavební úřady v první linii zahltí, začnou se žádosti přesouvat na kraj, kde si, lhůta nelhůta, poleží.
Vedle kvantity úředníků je zde i problém jejich kvality. Pokud se stavební úřady mají stát například orgánem ochrany přírody, nestačí znát správní a stavební právo, bude třeba poradit si se zákonem o ochraně přírody a krajiny a řadou dalších předpisů z oblasti ochrany veřejných zájmů. Není divu, že se k zákonu se sešlo 1600 připomínek a celá řada zůstala nevypořádána. A to se ještě, někdy k vlastní škodě, do poslední chvíle přepisoval a upravoval, aby vyhověl alespoň některým. I tak jde o revoluci ve stavebním právu, a jak už to bývá, výsledkem může být úspěch stejně jako katastrofa. To druhé je bohužel pravděpodobnější.
Foto: pixabay.com
– swp, red –